Neděle, 1. října 2006 – Madona (Lotyšsko), Tartu (Estonsko), Narva (Estonsko)
Cestou z lotyšské Madony směrem na sever, k hranici s Estonskem mi několik prvních minut „zpříjemňovala“ nefalšovaná baltická mlha. Viditelnost sotva na deset metrů však naštěstí zanedlouho vystřídaly sluneční paprsky. Za necelé dvě hodiny projíždím estonskou „čáru“ a konečně vjíždím do země, na kterou jsem se ze všech tří Pobaltských států těšil možná nejvíce. Sám nevím, proč zrovna Estonsko bylo tou nejočekávanější destinací, ale snad za to může i pro našince poměrně přitažlivá příbuznost se Skandinávií, díky čemuž mi Estonci asi nejméně připadají jako obyvatelé bývalého Sovětského svazu. Nějaké výraznější změny začínám pozorovat až po několika kilometrech, kdy najíždím na hlavní tah na Tartu. Opravená silnice, jejíž krajnici snad každých dvacet kilometrů zdobí hrdá tabule s nápisem hlásajícím finanční zainteresovanost Evropské unie na její rekonstrukci, dost jasně vypovídá o tom, že se nacházím v nejvyspělejší části Pobaltí. Vesničky lemující cestu do druhého největšího města této maličké země svým charakterem taktéž vzdáleně připomínaly Skandinávii a ne nadarmo se o Estoncích říká, byť to může znít trošku pejorativně, že jsou to menší Finové.

Tartu, druhé největší estonské město, mě vítá svým nedělním klidem. Nikde ani památky po tom, že se nacházím v univerzitním centru, které bývá přeplněno studenty. Konečně se zase ukáže sluníčko a po absolvování zdravice příbuzným do webové kamery umístěné v přízemí místní radnice si užívám prohlídku pamětihodností v momentálně téměř vylidněných ulicích. Tartu působí velmi útulným dojmem. Co do velikosti bych jej srovnal s naším Libercem. Po okázalých pravoslavných kostelech ani vidu ani slechu. Dominují spíše menší stavby s jasně patrným hlavně německým a švédským rukopisem. Přestože město po dlouhou dobu ovládali i Rusové, na první pohled toho tady po sobě příliš nezanechali. Díky tomu tak centrum Tartu vypadá jako nějaké menší německé či skandinávské město. Mimo jiné i zde mají svoje muzeum KGB, které má však k mé smůle zrovna v neděli zavřeno. Vzhledem k tomu, že jsem ještě neměl vyměněny estonské peníze, jsem si zkusil parkování načerno. Naštěstí to prošlo, ale možná to i trošku negativním způsobem ovlivnilo délku mého setrvání v Tartu, protože jsem neustále podvědomě spěchal k auta. Po zhruba třech hodinách strávených v tomto příjemném koutě Estonska vyrážím směr severovýchod. Cedule za městem hlásí, že do Narva, nejvýchodnějšího města v Evropské unii, mi zbývá necelých 200 kilometrů. Estonský venkov severně od Tartu se svým charakterem od krajiny svých pobaltských souputníků příliš neliší. Užíváte si pohled na krásně zbarvené podzimní stromy, četná stáda pasoucích se koní a ještě četnější stáda krav, které snad nikomu nepatří. Sem tam projedete příjemnou vesničkou, mimochodem snad v každé jsem viděli ceduli s motivem „@“ hlásajícím přístup k internetu, sem tam o něco větším městečkem. Ovšem je neděle a všude je takříkajíc mrtvo. Zastavit však musím při břehu obrovského Čudského jezera, v jehož polovině je pomyslná hranice mezi Estonskem a Ruskem. Z vodní plochy o délce zhruba 90 km a šířce přibližně 40 km šel doslova mrazivý chlad, což ve spojení se značně zataženou oblohou působilo zvláštně skličujícím dojmem. Pohled to byl však pěkný, jen představa, že bych do té vody lezl nebyla moc příjemná. Východ Estonska hovoří jasnou řečí. Zde žije drtivá většina ruského obyvatelstva a nám Estoncům tady na tom zas tak příliš nezáleží. Nevzhledným městečkům dominuje hornické centrum Sillamäe plné socialistických paneláků. Zde se těžil uran a taky to podle toho tady vypadá. Projíždím však jen okrajem, do centra se mi zajíždět nechtělo, byť by to byl nepochybně silný zážitek. O tom, že na angličtinu v tomto koutě země můžu rychle zapomenout jsem se prvně přesvědčil ještě u Čudského jezera, kde jsem situaci hrubě podcenil tím, že jsem si z auta nevzal kapesní ruskou-českou konverzaci a při relaxaci na pobřeží jsem si chtěl telefonicky rezervovat pokoj v jednom hostelu v Narvě. Bohužel, slečna na recepci uměla pouze rusky, což byl obrovský problém. Nakonec to došlo tak daleko, že jsem ani nebyl schopen ten rozhovor ukončit. Nakonec jsme se domluvili, že přijedu a tam se uvidí. Na místě jsem pak zjistil, že hostel „nět pre inostráncov“.

V Narvě si skutečně připadáte jako na předměstí nějakého ruského města. Duch starých časů dýchá doslova z každé stavby (na fotografii). Pod povinnými nápisy v estonštině se hrdě vyjímá azbuka, neboť zhruba 95% místního obyvatelstva tvoří Rusové. Narva byla ještě před válkou jedno z nejhezčích estonských měst. Krásné historické centrum však bylo vybombardováno během krvavé rusko-německé bitvy a dílo zkázy pak dokonali sovětští architekti, kteří město proměnili v šedivou ukázku jejich „umu“. Původnímu obyvatelstvu sem byl zakázán přístup a místo nich sem úřady nastěhovali obyvatelstvo ruské, což je vlastně původ současného stavu. Pomineme-li historické křivdy a současné separatistické snahy místních Rusů, tak jsem zde potkal veskrze milé a ochotné lidi. Snad jen ti starší mi přišli pořád ustrašení, jakoby ve mně viděli něco neznámého, čeho je třeba se bát. Nutno dodat, že než se mi podařilo najít nějaký hotel, musel jsem se ptát alespoň pěti lidí. Opět jsem je překvapil tím, že jsem z Prahy a hlavně asi i tím, že zde chci přespat, protože Narva se návalem turistů příliš pyšnit nemůže. A to i přesto, že leží na hlavním tahu z Tallinu do Petrohradu. Nakonec nacházím příjemný a vcelku luxusní hotel poblíž nákupního centra. Na obhlídku města už je dost pozdě, tak kromě večere zvládám i Dvě věže s estonskými titulky.

Pondělí, 2. října 2006 - Narva (Estonsko), Kunda (Estonsko), Tallin (Estonsko)
Opět brzké vstávání, rychlá snídaně a hurá do města. Počasí se příliš nepředvádí, ale hlavně, že neprší. Po pár minutách chůze kolem šedivých obytných domů a mnoha obchůdků (všude nápisy v azbuce) přicházím do centra, v jehož těšné blízkosti se nachází jak hraniční přechod s Ruskem, což je vlastně i východní hranice Evropské unie, tak největší zdejší turistická atrakce – středověký Hermanův hrad (na fotografii). Jestliže se vyplatí do Narvy přijet, tak je to právě kvůli této jedinečné stavbě. Hrad jako takový zas na první pohled příliš výjimečným dojmem nepůsobí. Středověká pevnost založená ve třináctém století německými rytíři svým architektonickým pojetím připomene i naše hrady, ale hned přes hraniční řeku Narvu, se na ruské straně nachází další mohutný hrad – Ivangorod. Oboje stavby tak vytváří monumentální scenérii a když si návštěvník uvědomí, co všechno už viděly a prožily, tak se dojem ještě znásobí. Na jeho nádvoří můžete najít i poslední oficiálně vystavenou sochu Lenina v Pobaltí. Důvod její zdejší přítomnosti mi zůstal utajen, ale domnívám se, že to bude ze vzdoru Rusů vůči estonské vládě. Poněkud odlišný vztah musí mít zdejší obyvatelé k replice památníku Švédského lva symbolizujícího vítězství Švédů nad Rusy v roce 1701. Hraniční přechod s Ruskem je na silnici vedoucí přes most do ruského Ivangorodu. To je o něco menší a podle toho, co je možno vidět z hradeb v Narvě, i ještě o něco méně vzhlednější město. Místní lidé jej hojně využívají hlavně pro pěší přechod, protože mnoho obyvatel Narvy má příbuzné „na druhé straně“. V první chvíli jsem myslel, že je to nějaký „magazín“, až pak mi došlo, že vchod podobný vstupu do nějakého krámku je vlastně vchodem do hraničního přechodu. Poměrně hustou dopravu způsobuje hlavně fakt, že do ruského Petrohradu je to odsud necelých 150 kilometrů. Po několika hodinách strávených v příjemné společnosti dvou zdejších Rusek jsem nucen toto město opustit, neboť cesta do Tallinu je dlouhá a já bych z důvodu bloudění nerad přijížděl do po setmění. Návštěva Narvy není asi pro ty, kdo si potrpí na nablýskané turistické atrakce, což zřejmě platí pro celé Pobaltí, ale hodně napoví o národnostní polaritě dnešního Estonska.

Rozhodování o tom, zda-li přijet včas do Tallinu, anebo se ještě podívat na pár zajímavých míst vyhrála druhá možnost a já zhruba 30 kilometrů za Narvou sjíždím z hlavní silnice, abych nalezl oázu klidu estonského venkova – ženský klášter v Kuremäe, rusky též zvaný Pjuchtica. Zde žijí převážně ruské ženy, které se sem uchýlily povětšinou před svými manžely – alkoholiky. Zajímavostí je, že zdejší klášter přežil i sovětskou éru a dokonce sem Sověti vozili zahraniční delegace, aby tak demonstrovali náboženskou svobodu v jejich zemi. Takže z kláštera se proti jeho vůli stala i Potěmkinova vesnice. Ačkoliv nejsem věřící, na takovýchto místech cítím velikou úctu k takto smýšlejícím lidem a o to trapněji je mi teď psát o mé další zastávce. Zhruba v polovině cesty do Tallinu se totiž nachází poměrně bezvýznamný a zapadákovským dojmem působící přístav, který však nesmí ujít pozornosti žádného Čecha. Ano, řeč je o Kundě. Plním si tedy vlasteneckou povinnost, fotím se při vstupní tabuli a neúspěšně hledám Kundí denník, který zde založili krajané a do kterého se podepisují všichni čeští návštěvníci. Nejlepší na tom ovšem bylo, když jsem svým ruským kamarádkám vysvětloval důvod, proč chci zastavovat zrovna zde. Poslední zastávku absolvuji na jednom z odpočívadel, z kterého je nádherný výhled na Baltské moře, na jehož nedalekém druhém břehu se nachází Finsko.

Příjezd do Tallinu byl tedy oproti původnímu plánu nakonec už po setmění. Nezbývalo nic jiného, než v jednom supermarketu na okrajovém sídlišti (připadal jsem si zde jako u nás doma, jen nebýt všude těch nesrozumitelných nápisů) zakoupit mapu. Následovalo neodmyslitelné bloudění, až snad někdy kolem deváté dorážím do hostelu. Tentokráte však nebyl v centru města, nýbrž zhruba dva kilometry od něj, v areálu vysokoškolských kolejí. Kromě sympatické recepční mě zde přivítal podnapilý ruský mladík, který byl velice společenský, leč já ještě pořád lehce znervózněn pracným hledáním tohoto místa, jsem jeho družební nadšení nesdílel. Večer si pak na pokoji ještě chvíli užívám mnoha ruských televizních programů, z nichž mě nejvíce zaujal ten s názvem „Nostalgia“. Už logo obsahující srp a kladivo dával najevo, že bude sranda. A ona byla. Vysílací schéma tvoří nepřeberný archív sovětské televize z komunistické éry. Takže kromě obdoby našich televizních novin z roku 1988, kde jednoznačně vládne výraz „perestrojka“ nezůstanu ušetřen ani typické divoké cirkusové estrády plné národních umělců a rozhovoru s nějakým pomateným Američanem chválícím komunismus. Juj, to byly časy. Do těchto bloků pak vstupuje současný moderátor se svými vtipnými glosami, abychom si náhodou nemysleli, že to není recese. Na jiném kanálu zas běží béčkový akčák, jehož pointa spočívala v tom, že partička dobře vycvičených amíků musela zneškodnit jednoho očividně bývalého sovětského generála, který se stal samozvaným vládcem v nejmenované zemi. To jsou paradoxy.

Úterý, 3. října 2006 – Tallin (Estonsko)
Vycházka do centra Tallinu trvající zhruba půl hodiny byla doprovázená drobným deštěm a pohledem na typická sídliště. Staré město je však okouzlující. Mapu klidně nechte doma. Zdejší malebné a vzájemně propojené uličky totiž projdete i několikrát za den a pokaždé z jiného směru. Tallinské centrum mi svým charakterem nejvíce připomnělo Prahu. Fotoaparát je v permanentní činnosti a já až doma zjišťuji, že jsem si některá místa vyfotil i vícekrát. I Tallin se pyšní krásným pravoslavným kostelem – chrám Alexandra Něvského by se neztratil ani v Moskvě. Z trosek bývalého městského opevnění je pak krásný výhled jak na moře a přístaviště, tak i na zbytek města včetně jeho okrajových částí tvořených, jak jinak než paneláky. Tallin býval jedním z bohatých měst sdružených ve spolku Hansa, kam patřily ještě i další pobaltská města a několik skandinávských a německých přístavů. Je jen dobře, že staré město zůstalo úplně ušetřeno choutek zuřivých sovětských architektů, což už bohužel neplatí pro zbytek města. Mnohé hospůdky lákají turisty k návštěvě a stejně tak, jako Praha, i Tallin se může pochlubit dobrým pivem. V hospodě s příznačným názvem „Beerhouse“ zkouším zde uvařenou nefiltrovanou šestnáctku a jsem velmi spokojen. Jinak v estonských hospodách se setkáte pouze s obsluhou v národních krojích, což je myslím velmi pěkná tradice. Zoufale však hledám svetr vyvedený v estonských národních barvách a světe div se, nenacházím. Každopádně si příznivec vlnového oblečení přijde na své. Skoro na každém rohu je obchůdek s tradičními oděvy a suvenýry. Objevil jsem dokonce i obchod s českým sklem a Švejkovu hospodu, kde točí Krušovice, ovšem jídelníček už moc český nebyl. I v tuto podzimní dobu je centrum plné hlučných převážně italských a španělských turistů, což je rovněž jev velice podobný Praze. Ti jsou schopni si užít každou byť sebemenší atrakci. Například v základní škole sídlící v přízemí jednoho domů ve starém městě měli zrovna hodinu zpěvu a otevřené okno přímo vybízelo k postávání u něj. Užívali si to jak turisté, jejichž kamery byly v permanenci, tak i zpívající dětičky ve třídě. Den utekl jako voda. Cestou do hostelu se zastavuji v jednom rockovém obchůdku, kde kromě zakoupení místního metalového magazínu („nevadí, že je to staré číslo z roku 2005?“, „mě je to jedno, beztak tomu nerozumím ani slovo, je to suvenýr“), obdivuji i nabídku vinylů (nechybí ani „Kaťáci“, či Felix Slováček licenčně vydaní u ruského vydavatelství Melodija) a chvíli pohovořím i s majitelem, abych se dozvěděl, že je to spokojený návštěvník vizovického festivalu Masters Of Rock.

Středa, 4. října 2006 – Pärnu (Estonsko), Riga (Lotyšsko)
Deštivé počasí definitivně ruší mé plány navštívit ostrov Saremaa, a tak ráno vyrážím směr Pärnu a Riga. Dopravní situace v Tallinu je stejně zoufalá jako v ostatních větších městech v Pobaltí, takže popojíždím, popojíždím, až se vypopojíždím ven z města a pak už konečně jedu. Opět míjím cedule s nápisem o finanční pomoci EU při budování silnice, čemuž odpovídá i kvalita jejího povrchu. Bohužel si za chvíli uvědomuji, že jedu po teprve rozestavěné dálnici Via Baltica, která bude spojovat všechny pobaltské země s Polskem, takže každou chvíli je tady omezení rychlosti na 50 km/h, což na takto široké silnici působí dojmem, jako byste stáli na místě. V Pärnu jsem však zanedlouho. Tohle baltské centrum je v letních měsících doslova narváno koupání chtivými Estonci. Bohužel však hlavně jimi, neboť teplota zdejší vody je pro zhýčkance zvyklé na jižní moře až příliš studená. Estonci jsou však otužilci, takže není divu, že zdejší pláž praská ve švech. Já však přijíždím již poněkud po sezóně, takže mě vítá ospalé a malebné městečko plné příjemných uliček. Centrum je momentálně v rekonstrukci, takže příliš dlouho nepřekážím a jdu se podívat na pláž, která je od něj vzdálená zhruba kilometr cesty po ulici plné půvabných dřevených domků a domů. Hospůdky a stánky rychlého občerstvení teď zcela logicky zejí prázdnotou, tak si alespoň představuji, jak tady o horkých letních večerech bývá veselo. Na pláži potkávám zájezd z Lotyšska a pár procházejících se lidí. I bez letního vedra je to příjemné, k relaxaci vybízející místo.

Přibližně ve dvě odpoledne naposled překračuji státní hranici a původní plán – navštívit a přespat v historickém lotyšském městečku Sigulda bere díky silnému dešti rychle za své. Takže bez nějakých okolků přijíždím do Rigy. Opět mě vítají neukáznění a šílení řidiči. Studovat mapu a hledat jeden z vytipovaných hotelů v okrajové části města je v tomto provozu takřka nemožné. Je až s podivem, že tihle samí nervózní řidiči najednou velice ukázněně uhýbají sanitce. Zas tak špatní asi nejsou. Po ubytování v příjemném hotelu situovaném na jednom sídlišti mě čeká úklid vozu (a že teda bylo co uklízet), protože na druhý den se s ním musím rozloučit a pak opět usínání u oblíbeného ruského televizního kanálu.

Čtvrtek, 5. října 2006 – Riga (Lotyšsko)
Naplánovanou cestu přímo do půjčovny v centru mi zhatí jedna špatná odbočka, takže se projedu až na druhý břeh Daugavy. Kromě toho ještě zvládám zaparkovat na místě, kde za pět minut přijela vládní delegace z Ázerbajdžánu, což mi rázný, avšak jinak korektní policista ihned vysvětluje. Auto však nakonec vracím včas a po ubytování se v hostelu, kde jsem trávil i první dvě noci, si jdu ještě znovu a naposled užít hlavní město Lotyšska. V ulicích už zuří předvolební boj, ve kterém si to prostřednictvím nafukovacích balónků rozdávají oranžoví s modrýma (co mi to jen připomíná?), z čehož mají pochopitelně největší radost děti. Zbývá čas i na návštěvu Muzea okupace Lotyšska s jeho působivou expozicí zachycující jak období fašismu, tak i sovětskou nadvládu. Kromě mnoha dalších zajímavostí mě zaujalo i odposlechové zařízení KGB, které bylo objeveno až v roce 1999 při rekonstrukci jednoho z rižských hotelů. Není mi jasné kde to ohyzdné elektronkové monstrum bylo ukryto. Večer pak ještě výšlap po centru spojen s fotografováním a pak už jen balení a příprava na odjezd. Na druhý den ráno plným busem na letiště a hurá zpátky do Prahy.

Ty dva týdny utekly jako voda a i když jsem byl zpočátku lehce rozpačitý z toho, že jedu sám, díky mnoha zážitkům mi to vůbec nevadilo. Některá místa jsem minul, jiná zase oproti původním plánům shlédnul, takže panuje naprostá spokojenost. Pokud moje řádky neposlouží jako doporučení k návštěvě Pobaltí, je už pak zbytečné psát, že se sem opravdu vyplatí zajet. Ani jedna z těchto zemí svojí celkovou úrovní za těmi našimi (Česko i Slovensko) příliš nezaostává a je jen otázkou času, kdy budou pro turisty představovat ještě větší lákadlo, což se určitě projeví i na cenách. Zatím jsou pro našince velmi příznivé a to nemusí platit věčně.

TARTU (Estonsko):
Estonský venkov a Čudské jezero:
NARVA (Estonsko):
Na cestě (Estonsko):
TALLIN (Estonsko):
PÄRNU (Estonsko):
VEČERNÍ RIGA (Lotyšsko):